Způsoby řešení kyperské krize vzbuzují obavy, zda vedení eurozóny respektuje základní principy mezinárodní ochrany investic
Dramatická situace v bankovním sektoru na Kypru vyústila v měsíci dubnu letošního roku v radikální řešení. Mezi celou řadou opatření, jímž eurozóna, Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond podmínily poskytnutí záchranného úvěru, nepochybně největší rozruch vzbudil striktní požadavek, aby náklady záchrany nesli taktéž nepojištění vkladatelé dvou největších kyperských bank Bank of Cyprus (BOC) and Laiki Bank (Laiki).
Z hlediska reálné politiky k tomuto bezprecedentnímu řešení vybízela unikátní pozice Kypru jako offshorového centra oblíbeného zejména mezi ruskou a obecně postsovětskou či východoevropskou národohospodářskou elitou. Na záchranu tak byly logicky použity převážně finanční prostředky právních subjektů z oblasti mimo eurozónu a Evropskou unii, které nadto často pocházely z pochybných zdrojů. Západoevropští, hlavně pak němečtí daňoví poplatníci takový přístup uvítali. Vlažný přístup Ruska k ochraně vkladů svých občanů jako by dal za pravdu cynikům, kteří hovořili o krádeži ukradeného. V rovině mezinárodního práva na ochranu investic je tato otázka ovšem poněkud komplikovanější. Diskriminace z důvodu státní příslušnosti nebo snad pouhých pochybností o původu peněz je samozřejmě zcela nelegální. Naštěstí pro Kypr a jeho zachránce však jim takový úmysl sotva půjde dokázat.
Potíže by ovšem mohly nastat s otázkou, zda vkladatelé BOC a Laiki nejsou diskriminováni vůči vkladatelům ostatních kyperských bank, kteří o své úspory díky záchrannému úvěru, zdá se, nepřijdou. Těžko uvěřit, že by problémy měly jen BOC a Laiki a vkladatelé ostatních hypotečních bank by o nic nepřišli, ani kdyby záchranný úvěr nebyl poskytnut a došlo ke krachu. Proč tedy byli postiženi jen vkladatelé BOC a Laiki? Proč vkladatelé Laiki mají přijít o veškeré vklady nad sto tisíc eur, zatímco vkladatelé BOC podle současných odhadů "pouze" o cca 40 až 60 procent? Stejně tak může být problém, že v rámci likvidaci Laiki budou zdravá aktiva použita na výplatu vkladů do sta tisíc eur. Typický (obvyklý) postup by byl pojištěné vklady vyplatit z pojistných fondů a zdravá aktiva použít k poměrnému uspokojení všech věřitelů podle standardních insolvenčních pravidel. Vydělení zdravých aktiv Laiki pro potřeby úhrady pojištěných vkladů se tedy může jevit jako nespravedlivé.
Lze si ovšem představit i odvážnější argumenty. Vkladatelé by mohli poukázat na skutečnost, jak doplatili na odlišný způsob řešení řecké a kyperské krize. Při řešení té řecké byly vklady v tamních bankách nedotknutelné. Ztráty nesli jen privátní vlastníci řeckých vládních dluhopisů, mezi nimi pochopitelně i kyperské banky. Asi by nebylo těžké prokázat, že kyperským bankám byl "dobrovolný" odpis řeckých dluhopisů velmi důrazně doporučen. Když se, nepochybně i z důvodu ztrát utrpěných v Řecku, problémy objevily rovněž na Kypru, evropští zachránci radikálně změnily názor a vkladatelé BOC a Laiki najednou měli smůlu.
Politická reprezentace starých členských zemí EU si nejspíše nepřipouští riziko, že by se vkladatelé mohli proti vyvlastnění svých vkladů bránit v mezinárodních arbitrážích podle dohod na ochranu investic. Ruští vkladatelé tuto alternativu (možnost) nemají, neboť dohoda mezi Kyprem a Ruskem nevstoupila v platnost - paradoxně proto, že ji neratifikoval ruský parlament, snad z přílišných obav z arbitráží proti Rusku spojených s pádem Jukosu. Vkladatelé z mnoha jiných zemí střední a východní Evropy či Blízkého východu se však ochrany svých vkladů domáhat mohou, jestliže budou mít odvahu se k nim přihlásit.
Nezdá se, že by se na straně "zachránců" touto možností někdo významněji zabýval. Přinejmenším ve veřejných projevech byla prvořadá politika, s odůvodňováním souladu navrhovaného řešení s mezinárodním právem na ochranu investic se pak nikdo nezdržoval. Takový přístup je na pováženou. Lisabonskou smlouvou byly kompetence v oblasti ochrany investic přesunuty na Evropskou komisi. Dvoustranné dohody na ochranu investic, které mají třetí země uzavřeny s členskými státy EU, by měly být postupně nahrazeny dohodami s EU jako celkem. Evropská komise tak bude mít možnost zasahovat do případných mezinárodních arbitráží podle těchto dohod. Je tedy v bytostném zájmu všech členských států, aby se ochraně zahraničních investic na celoevropské úrovni věnovala max. pozornost. Nové členské státy EU přitom o riziku arbitráží dobře vědí a aktivně mu předcházejí. Např. ČR všechny nutné regulatorní zásahy pečlivě připravuje tak, aby dohody na ochranu investic neporušovaly. Západoevropské země i Evropská komise se od nás mají čemu učit (s využitím Pekař, R., Šmukařová, K. Je eurozóna připravena chránit zahraniční investice? EURO, dne 6. 5. 2013, s. 55.).
autor. Jakub Král
